Země černých jabloní

Lotosový květ zašlapán byl do prašné země,
Tam v Gazelím háji, kde hoří růžové jabloně a neprotéká řeka Zhishi de.
Kudykam, zmateni, stojíme, čekáme na vor, a hlad po poznání nás sžírá,
Když dělíme se o poslední jablko z Třetího koše.
Není učitele, který by nás chtěl učit, není knihy, která by se nemazala pod našimi zraky,
Není víra, která naplnila by nás více než touha po druhém.
Protože jsme poznamenáni vlastním egem, vlastní duší.
V tu věříme, ve kterou se modlíme, protože chceme. Óm.
Držíme se za ruce, zpřelámané okvětní listy vhazujeme do vyschlého samsárového proudu.
A ony se roztáčí v nepravidelná kola nauky o životě nekonečném, který prý bolí.
Životě v kruhu, ze kterého vymaníme se jedině cestou mezi dvěma póly, vrcholky ňader.
Životě, který vede k destrukci jedince a tvorbě duchaplných stád. Ty má každý rád.
Necháme ty okvětní lístky, ať neunáší se dále a nové stvoly hynou.
A za nového rozbřesku, proti proudu prachu mrtvých proroků vydáme se na stezku o osmi křižovatkách,
Bdít budeme nad čtyřmi pravdami: Dávej, Ber, Miluj a Žij.
Než dojdeme k poslední zastávce, já a Ty. Jmenuje se My.
Vzneseme se nad střechy božích dómů a jen budeme.
Karma je na nás krátká.
A nirvánou jsou Tvé vzdechy.
Shivo.