Šepot

Slyším šeptat vítr o nevýslovné kráse,
o rozmarné bytosti, co něze podobá se,
a posílá ten šepot dál, ať celé lidstvo ví,
že nejkrásnějším dotekem je dotyk bláhový.

Když vztáhls' ruku na mou tvář a jemně uchopil ji;
jak květinu obejme mráz, tak teskně bylo snad mi,
při myšlence, že musíš jít a neřekneš, kdy přijdeš,
jen vítr ví, že vrátíš se a vracet se vždy budeš.

Dál slyším šeptat vítr o nevýslovné kráse,
o lásce stále trvalé, že neskončí, jak zdá se
jen tak. Jen tak lze vzpomínat na ústa milovaná,
vědět, že Ty jsi pravý a já pro Tebe pravá.