své léto

,
své
marné
léto tak
milovala
bývala
zrána
jak
žil
s
ní
jen
rána
nebitá

a hrou prý
zase do žita
a do prázdna
když Wacken
ječmínkem
a stanem
ožíval
jako
do
z

a
na
stan
vřela
pořád
jenom
fotka
bílá, už navěky utrácela síly i sny, sorry, víla se zapomněla a tam někde pod stanem a v dešti vymodlila novou schovku, na kterou teď hrála, a vyzkoušela při zkouškách ženy, za kterým bílým ránem hladíš ji i s odpovědí

tečka i zkouška znova tak bolí
.