Zmatky mé duše

Včera…
Včera to bylo moc krásný…
Moje závěrečné taneční
Bílé šaty, obleky, hudba,
slavnostní atmosféra a
Ty

Viděla jsem Tě po dlouhé době,
konečně jsem Tě zase mohla obejmout.
Byla jsem šťastná,
protože jsi byl se mnou…

A pak jsi všechno zkazil…
To, když jsi mi řekl,
že pojedeš brzy domů.
Už v tu chvíli mi bylo smutno.

Tančili jsme
a užívali si krátké chvíle,
kdy jsme spolu…
Usmívala jsem se,
ale vevnitř už mě svírala úzkost.
Úzkost, že Ti budu muset říct ahoj,
že mi zase odjedeš
tak strašně daleko…

A pak jsi opravdu odjel.

Myslela jsem, že začnu brečet.

Nakonec mi však jako vždy
pomohl můj věrný kamarád.
Ten, kterého jsem měla kdysi ráda
víc než teď Tebe…
Kdysi?

S lítostí jsem si musela uvědomit,
jak moc mi je ještě blízko,
musela jsem si přiznat,
že on se ke mně chová lépe než Ty…

S bolestí v srdci jsem si uvědomila,
že má láska stále patří jemu.
Jenže…oba se jí bojíme opětovat.

A tak mám ráda Tebe
(Co je to oproti tomu,
když miluji?)
s tím, že se jednou za čas vidíme,
abych pak mohla celou dobu,
co se nevidíme říkat,
jak moc mi chybíš…

Jenže…opravdu mi tak chybíš Ty?