Zrůda lásky

Oné noci plné ostychu,
dovedla mě má touha k přepychu.
Propustit zrůdu divokou,
co našla duši hlubokou.

Zničit všechno a nenechat nic,
jednoduché, pranic víc.
Požírat pocity v útrobách,
dlouho, budeš se brodit v hnilobách.

Další touha, další smích,
láska stejná jako líh.
Další bolest, další rána,
stejně nudná jako vrána.

Ztratíš všechno, nebude ti rovno,
jenom já, co je ti po tom? Hovno!
Přemýšlíš, proč to tak skončilo,
jestli ona, byla to, co to rozbilo.