iluze lásky

Když ve stínu uviděl jsi její vlasy,
Nadpozemský bytost, anděl krásy.
V měsíčním světle, má svatozář
Svým vpíjivým pohledem vidí tvou duši,
a přitom tuší,
jaký jsi lhář.

Jak krásný přízrak s modrýma očima
Její dotek chladný, chladnější než zima
Polibkem na rty působí ti vzrušení
Nechceš si však připustit své neblahé tušení

Nebude tvá první, ale ta poslední,
těšíš se na ni, na zážitek nevšední.
Z jejího doteku,znovu po zádech tě mrazí,
nemůžeš tušit,že kudlu do zad ti vrazí
Její vlasy barvy sazí,
s příchodem rána, všechno se to kazí...

A s východem slunce,mění se její tvář,
Vybledne,zchřadne, ztrácí svatozář.
Sluneční paprsky působí jí strach,
Jarní vánek, změní ji v pouhý prach.

Měl jsi ten pocit tak dlouho v sobě?
Co když je to sen, co když jsi v mdlobě?
Pocit, že byl jsi tu a dobře ji znáš,
proč jen doufáš, že pravdu máš.
Je to jen deja vu?
...co sílí tvou představu...
Avšak po noci přijde den,
a s ním skončí i modrooký sen.