V západu slunce

V karmínovém západu slunce
poklekl...
A z děr začali vylétat motýli,
kteří se v letu měnili v můry.

Ze zlatých vlasů mu odkapávala
krev...
Stékala po tvářích
kde se pojila se slzami.

Z jasného nebe začalo
sněžit....
A vločky hřály a tály
jako její touha.

Už byly dva
a své sny spojily v jeden...
Z každého jejich póru
krvácela láska.

Láska, která není špinavá
taková, které nebolí.
Taková, která je navždy,
taková, která neexistuje.