Bárbíe....

Když jsem tě poprvé uviděla,
tou nádhernou závratí co jsem dosud nepoznala,
se mi hlava zatočila.

Ten večer jsme spolu tančili,
a nepatrnými dotyky jsme se vzájemně dotýkali.
Do očí si upřeně hleděli,
čas jsme v tu chvíli vůbec neřešili.

Potom jsi mě doprovodil domů,
vášnivě si mě pak později začal líbat
a já si připadla jako by jsme letěli s oblohy
střemhlav dolů.
A možná i začlo později svítat.

A jak čas začal plynout,
my dva byli spolu později jako jedna duše a tělo.
Láskou jsme oba zářili,vždy se na naše krásné společné
chvilky těšili.

Ale jak to po čase bývá,
naše láska,touha se pomalu vytrácela.
Oba v jednom kole,děti práce
někdy na hoře a někdy zase dole.

Už jsme nebyli jedna duše jedno tělo,
to co bylo mezi námi krásné,
díky TOBĚ ve mě vymřelo!

Jiná k tobě přišla a roztáhla ti nohy
a ty mi tvrdíš,že ti otevřela oči.

Je to hezký,když mi to řekneš jen tak ze dne na den
a kde jsou ty tvoje řeči a sliby?
Říkám si je to jenom sen???

Ale bohužel sen to jenom není,
realita je krutá a tak bolí a duší mi pálí.

Zůstaň si tedy s tou tvojí Barbie!!!!