Bláznova láska

Krokem volným a zvolným kráčím vstříc náruče milované své. Tak jež ona objetí může jak hedváb dopřát, tak samo aji sličnost polibku mi může darovat. Provázky splétající se do spletitých kadeří jež mne hladí po tváři, kdyže v záři vášní se mi krev vaří.

Soužím se byť jen rozlukou nemalou, jak míle vzdálené mi to se zdá a v mých vysněných snech se mi o oné líbezné zdá. Viji zavile na lunu steskným i sveřepým hlasem, avšak luna svitém plným, stříbrolesklým taj svůj nevyzrazuje, kdež láska mě patřící přebývá a mne samého plápolavě ubývá.

Tak jak oheň schvacuje tak samo já schvacován bolem. Kdež přináležející mi cit zjevný prodlévá, kdyže právo mé jej mít je tak nepopiratelný.

Vlažím se nadějí, že bůh přisoudil mi tě, tyž jež mým právem jsi. Nerozlučně tebe k nerozumu nepustím, sevřu v obručích pout mých objetích tebe.

Žár okovů tě ožehává, takž jaks slovo dané krví ztvrzené. Táž krev, kteráž Fausta utvrdila i táž krev, jež mu smrt přivodila, táž krev co nás k sobě přikovala.

Tys panenkou mou, tys květinou, tys noci, tys soužení, tys bolest, tys radost, tys úsměv, tys led a kámen na mém srdci. Smrtí potřísním sebe, pakliže bych nemohl mít tebe.

Má a jen má žádná jiná, jediný mrzký by na tebe pohledl, byl by mrtev dřív než by se ohlédl.

Krev jsem cedil snahou uzmout tě a bůh nás scelil, peklo nás nerozdělí tak i jiná sílá. Neb majetek mým právoplatným jsi a spíš než porušit tento pakt bys měla, to až roztrhají tě pekelní psi.