Polární zář

V polární záři spatřil jsem tvář.
Výraz té tváře předčil tu zář.
Výraz té tváře jsem pohopil,
a proto se sníh roztopil.
A na celém světě děti plakaly,
vždyt tak krásný snih jěště neviděli.
Skončily války,
skončily spory,
zbělala noc,snížily se hory.
A to vše způsobilo těch pár dní,
které jsem prožil bez ní.
Ty rysy v té tváři,
a ty oči,co září,
a ten úsměv plný štěstí,
a ta její láska,co cestu kreslí.

Náhle se vše změnilo když přišel její čas,
a ty oči ztratily svůj jas.
Vzpomínky v očich neodešly jen tak hned.
Viděly něco,co vidět neměli,
snad bylo by líp,kdyby se zavřely.
Snad kdyby se tenkrát zavřely,
ted starosti by neměly
a vše by bylo jako dřív:
ty oči,co září,
ten úsměv plný štěstí
a ta láska,co cestu kreslí.
Jak rád bych ji pomohl,vždyt ještě spí.
Ja už nemohu bez ní žít.