Bouřka

Jsi živel, jsi bouřka velká,
jsi uragán, jsi blesk,
odrážíš kolem sebe jeho lesk,
kluzká je k Tobě lávka.
Jeden špatný krok
do záhuby samoty,
do hávu matné temnoty
halíš svůj pevný bok.

Otevřené okno,
když venku blesk střídá blesk,
odrážíš kolem sebe jeho lesk,
jiskřivé je Tvé oko.
Hrom temně duní,
stroboskop na noční obloze,
výstavní měsíční výzdobě,
a pes se do koutka stulí.

Nemůžeš se vynadívat,
když kolem prosviští jasný blesk,
odrážíš kolem sebe jeho lesk,
zuřivou přírodu chceš vzívat.
Chceš uchopit jeho krásu,
kapky vody dopadají,
na římse se rozpadají,
touha je slyšet ve Tvém hlasu.

Za jasného luny svitu,
když ozáří ho smělý blesk,
odrážíš kolem sebe jeho lesk,
díváš se až do úsvitu.
Do povětří chceš se vznést,
ptákem na chvíli se stát,
přestáváš se všeho bát,
a samečka pak lstivě svést.

Sama přírodou se stáváš,
když venku září blesk,
odrážíš kolem sebe jeho lesk,
spokojeně uleháváš.
Blesk Tebou prostupuje,
ňadra se chtivě vzdouvají,
milenci se spolu dívají,
jak venku mocně lije.