Anděl

Je ránko, sedím a u okénka zívám,
v té chvíli se rozpačitě dívám.
Spatřila jsem Anděla padati z nebe,
neviděla jsem to náhodou Tebe?
Zvědavostí utíkám ven bosa,
pod košilkou mě objímá kosa.
Šla jsem kolem, nejsi tu,
šla jsem polem, křídla jsou tu.
Křídla krásná se třpytící,
té bytosti zřejmě patřící.
O kousek dál slyším plakání,
poté smutné naříkání.
Opatrně mu křídla předám,
do trávy si k němu sedám.
Lítostnému Anděli nabídnu pomoc mou,
místo odpovědi dostanu pusu malou.
Ó, můj bože, to snad možné není,
jsem blázen? Nebo to není jen pouhé snění?
Mlčky domů ke mě jdeme,
menší konverzaci povedeme.
Jako Cris se mi představí,
mé jméno Nela ho pohladí.
Než si vzpomenu, domů jsme už dorazili,
šupitáme dovnitř, že jsme se málem srazili.
Taková zima mi ještě nikdy nebyla,
poté si vzpomenu, co jsem mu slíbila.
Dovedu ho do pokoje mého,
kde si udělá pohodlí podle svého.
V šuplíku hledám jehlu a nit,
abych třpytivá křídla zašila vždyť.
Šicí potřeby na tácku nesu,
šálky horkého čaje též donesu.
Po milé řeči a popíjení s ním,
to bylo krásné jako s nikým jiným.
Už mě žádal o křídel zašití,
a já neměla jiného na zbytí.
Bála jsem se, že mu tím dost ublížím,
opatrně s jehlou a nití se k němu sblížím.
Pomalu a opatrně křídla k lopatkám stisknu,
možná poslední polibek mu na krk vtisknu.
Už jehla pronikne přes jeho kůži skrz,
po tváři mi tečou velké proudy slz.
Uklidňuje mě, prý nebolí nic jiného než srdce zlomené,
zlomené natolik, že střípky už nebudou slepené.
Najednou nepláču, místo toho naslouchám pozorně,
lásku samotnou, vysvětluje nazpamět a vzorně.
O lásce jsem se dozvěděla nového tolik,
vteřiny,minuty,hodiny,nevěděla jsem kolik.
Z jiného světa jsem se náhle vzpamatovala,
došila jsem křídlo, a slova si nadále pamatovala.
Už se chystám druhé křídlo zašívati,
seznamování nových světů mohl začínati.
"Všechno krásné jednou skončí, ale v srdci jen to stále bude trvat.", prohlásí smutně,
obejmout, pohladit po vlasech jsem musela nutně.
"Každá porážka není selhání, ale lekce", dodám,
v očích slzy má, kapesník mu podám.
Radši mlčíme, než abychom zavzpomínali na minulost,
naopak, mluví dál co se mu stalo, nemá zlost.
Večerní obloha s hvězdami nastala,
přejdu do kuchyňky, abych večeři nachystala.
Naštěstí mu zachutnali pokrmy mé,
po pohoštění měl překvápko naplánované.
Na zahrádku jsme si šli sednout,
na zářící hvězdy krátce pohlédnout.
Tak rádi si povídáme společně,
srdečně poděkuje, po zákroku konečně.
Ještě večer se létat znovu pokouší,
padá a neletí, neustále to zkouší.
Po pár marných pokusech, chce to vzdát,
snažím se mu odvahu zpátky dát.
Hleďme, zázrakem létat umí zas,
vzduchem se vznáší, takový úžas.
Vznešeně se vrací zpět na zem,
celá šťastná a překvapená jsem.
Ale na druhou stranu smutek nastane,
odletí domů ráno, co se poté stane?
Brzy ráno vstanem, čekáme do hodin tří,
kdy odletí domů, kam patří.
Ještě před třetí mi daruje rudou růži,
která mi jemně zahřeje na mou duši.
Řekl, že mám otrhávat lístky a ptát se jich,
střídavě odpovídají ano-ne z otázek mých.
Už poslední minuty se blíží k nám,
poslední polibek mu ještě dám.
Vidím jak letí, daleko ode mně,
popadnu tu růži, tolik otázek mě napadne.
Ptám se až do posledního lístku,
"Potkám někoho podobného na světě?"
"Ne, setkáte se brzo v dalším životě."