Nevěra

Když se zeptáš,
zda ráda tě ještě mám
a prosíš,
ať druhou šanci ti dám,
zamyslím se tiše
a vybavím si chvíle,
jak ses ke mně choval mile,
ale taky ty,
co náš vztah zkazily.

Nezapírám ti,
že tě stále miluji
a mám tě ráda,
opravdu a moc,
ale zkazilo se to,
ta tvá noc,
tenkrát, měla jsem hroznou zlost.

Vždycky jsem ti věřila,
teď slýchám tvé omluvy
a pak o tom slyšela
a ty jen, že jsou to pomluvy
a nic z toho se nestalo,
že nám to jen okolí kazilo.

„Ale čemu věřit mám?
Zůstal jsi tedy vážně sám?“
Pak mi přiznáš potichu,
že jedna slečna opravdu byla
a já fakt nechápu,
jak uvěřit jsem ti mohla.

„Už tě nechci vidět,
na oči mi už nechoď“,
láska zvadla jako květ,
odplula jako loď.

Pak přišels, zamnou s tím,
ať už se nezlobím,
že své chyby napravíš,
ať se k tobě vrátím.

Věru, nevědomá co dělat,
láska mi poručila,
nedovolila mi myslet,
do náruče jsem ti padla.

To jsem ale netušila,
jak litovat toho budu,
když jsem tě za pár dní uviděla,
jak objímáš další obludu.

Rozchod byl hned na místě
a to už nadobro,
již nebude žádné příště
a z toho vyplulo,
ať už chceme nebo ne,
druhá šance neexistuje,
ani kdybychom chtěli a marně se snažili.