Probuzení

Bojím se každého probuzení.
Pokaždé zachvátí mě panika,
že to, co bylo, už není.
že vše podstatné mi uniká.
Každý den začínal radostně,
Slunce vítalo mě v novém dnu,
Teď mě má mysl žalostně
stahuje hlouběji ke dnu.

Bojím se probuzení,
přepadá mě panika,
bojím se svého chtění,
rozum pomalu utíká.

Mozek na dvě půlky odskočí,
bez hlavy bude mnich,
Nemám už svých rozkoší:
šťastný úsměv, slastný smích,
její slova plná povzbuzení.
Její teplo, sladké rty, hebké ruce,
její oči plné zajiskření.
Přestalo mi svítit Slunce.

Bojím se probuzení,
přepadá mě panika,
bojím se svého chtění,
rozum pomalu utíká.

V hlavě mám její obraz,
v uších mi stále zní.
V nose z její vůně hráz,
v dlaních hebkost od ní.
Bojím se usínání,
protože pokaždé je tu hned
ještě děsivější probuzení.
Na prsou mi roste vřed.

Bojím se probuzení,
přepadá mě panika,
bojím se svého chtění,
rozum pomalu utíká.

Celý den smiřovat se pak,
že co bylo, už nic není,
prsty škrábu si svůj zrak,
aby přišlo pak děsivé probuzení.
S výkřikem: Nejsem chlap!,
sladké štěstí už není.
Vystřídal jej ledový chlad
a rdousivé umlčení.

Bojím se probuzení,
přepadá mě panika,
bojím se svého chtění,
rozum pomalu utíká.

Takové věci mohou se stát.
Smíření nikde na dohled
Mohu si nechat o ní jen zdát.
Pošli mi alespoň pohled.
Naděje je možná utopie,
Tvé jméno mi ze rtů prší,
Lucie, šeptám si, kde jsi, Lucie?
Bojím se, že se to zhorší.

Bojím se probuzení,
přepadá mě panika,
bojím se svého chtění,
rozum pomalu utíká.