Chvíle ticha

Do očí koukám Ti zpříma,
dech se mi zpomalil, srdce prudce tepá,
nevím co provedou ústa Tvá hravá,
přilnu-li k nim v polibku.

V Tvých očích vidím mnoho jisker,
hrají a svítí mnohými tóny,
chvilku vážně a chladně,
po chvíli zvoní jak velké zvony.

Koukám do nich zblízka, nevím co čekat,
cítím Tě v náručí, má mysl neví co dělat,
touha mi říká, že mám Tě políbit,
rozum mi radí, nech ji raději být.

Dle čeho má se člověk rozhodnout?
Má své touze a srdci snadno podlehnout?
Cítím i touhu Tvou, pocity bídné,
rozum Tvůj říká Ti, to není ta chvíle.

Jak sochy co hledí si do očí,
stojíme proti sobě, bez dechu, bez tepu,
oba v očích druhého hledáme něhu,
minutu po minutě prostojíme se nocí.

A co pak ráno? Co byla ta noc zvláštní?
Byl to jen sen? Či jen měl jsem vidiny?
Cítím se poháněn divokou vášní,
vím že nic nezmůžu, tikaj mi hodiny.

I když pak sám, dýchám a žiji,
přemýšlím s úsměvem o té tiché chvíli,
o tom napětí mezi námi,
co udělat příště, mít Tě v náručí?