Nezdáš se mi

Pšenice už odhodila svůj poslední klas
po směru vánku těch strakatých kaštanů,
tak přijď už mi sem zahřát peřinu…
Poslechneme si touhu, co dřímá v nás,
odletíme do nadpozemských lánů
a já kolem Tebe svá křídla ovinu
a už Tě nepustím…

Odnes mě zas na místo, kde měsíc vychází,
kde hvězdy nám plní všechna přání
a šeptej mi, jak zbytečná jsou ta slova…
Já Ti ukážu, jak Tvá duše té mé schází,
jak nedočkavě ty hodiny popohání
a touží se objímat znova a znova,
dřív než se obloha rozpustí…

Cítím Tvůj tep na holubím peří
a tu vůni na rozsypaných plátkách růží,
tak nepřemýšlej a zabal mě do nich…
Vím, že to ze mě cítíš a věříš,
že napořád chci vdechovat Tvou kůži
a rozlévat Ti do těla oheň i parný sníh,
až dokud nás životy opustí…

Počítám čas než dotkneš se mě a lodě k sobě vyplují,
než poklesnu do Tvých silných paží
a budu v asi jedenáctém ráji na Zemi…
Ach, tak ráda Tě poznávám, když Tebou listuji,
když sleduji, co vše se Ti v očích odráží
a co Ti zpod srdce náhle zašustí…
a potichu se modlím…snad jsi skutečný…

…a nezdáš se mi…