Ne dost silná

Zdá se to již tak dávno být,
kdy srdce naše,
lehoulince,
chtěly spolu snít.
Zdá se to již tak dávno,
... co kytici přinesl jsi,
ach,
tak sladké bylo ráno.

Srdce stále toužící,
v hrudi hrdě nosím,
kéž,
dokáži se bolu zříci.
Však bolest stále bodá,
zničující,
jak naostřená kosa.

Tolik stesku pro muže,
jediného,
jež ve mne vše zlé ruše.
Tolik slz prolitých,
v jeho jménu,
tiše osud prosících.

A mihotavé světlo svíce,
zářivě matné,
krásné,
v dál však nevidíce.
Za hranici stínů,
černých mur,
neujdu,
neb sebou táhnu vinu.

Zdá se to tak dávno být,
kdy přáli jsme si,
potajnu,
spolu navždy žít.
Zdá se to být tak dávno,
přeji si zarputile,
"Lásko,"
aby zas byl's u mne a všude krásno.