Pavouk

Jedné potemělé noci
křičeli pod okny dva kluci.
Hádali se, kdo je v právu
projíti první městskou bránu.
Z oken začíná nadávání.
Tu se z nebe z nenadání,
spustil hustý déšť slov,
dopadá na městský krov.
Myška svojí díru hledá,
vichr slov dívčí sukni zvedá,
odkrývají štíhlé bosé nohy,
vylézají dlouho skryté rohy.
Mezitím pavouk ze své nitě
spřádá důmyslné sítě.
Stáváš se jeho obětí,
nedostáváš se z pevného zajetí,
prudkým jedem Tě nakazil,
napravil tím, co prve pokazil.
Nastolil tak svojí vládu,
k noze připoutal těžkou kládu,
Ovládá Tvou duší, tělo,
už dlouho se mu chtělo.
Slova ztrácí svůj původ,
uspořádal pohřební průvod.
Význam slov se otočil,
uragán tím roztočil.
Slova, co dřív zněla,
nezní, v hrdle zkameněla.
Jiná se pak derou ven,
svého štěstí jsem zbaven.
Úžasem hlas jsem ztratil,
klíč k srdíčku vrátil.
Abych mohl zase spát,
začal jsem nesměle psát
o smutku svého nitra,
o naději každého jitra.