Klaun

Smutný klaun světem bloudil,
hledal toužebný svůj cíl,
svou masku někdy z tváře mil,
o trpký úsměv v duši loudil.
Měl jen jeden trik,
který všude opakoval,
ale i tak vyvolával
stále obdivný křik.
Nenáviděl už ten smích,
a tak začal sklenky zvedat,
v srdci svém tiše sténat,
byl rád, když padal sníh.
Poslouchal vrzání svých bot,
do ústraní samoty se stáhl,
svou živnost už netáhl,
snažil se vše vyčíst z not.

Jednoho dne bez vyzvání,
kdy už to ani nečekal,
trochu se toho vylekal,
přišlo toužebné milování.
Potkal svou malou tanečnici,
v zelených očích se našel,
z ulity samoty odešel,
hrdě s ní kráčel po ulici.
Ze smutného klauna hned
šaškem veselým se stal,
který opět svůj trik hrál,
jeho život se tak zved.
S balerínou tančil rád,
bavil jí svým vtipem,
nakazil upřímných smíchem,
zbudoval pro ni hrad.

Zakryla se však rouškou tajemství,
svoje srdce vrátit chtěla,
klaunova duše vypařila se z těla,
nezažil tak života vítězství.
Smutným klaunem se opět stal,
začal ztrácet svou podobu,
na srdci černou výzdobu,
na visutém laně netečně stál.
Klaunův smích městem stále zní,
odešel za měsíčním paprskem,
a s duševním výpraskem,
o baleríně malé stále sní.
Snažím se odhalit staletou záhadu,
našla své štěstí jinde?
Odpoveď nenalézám nikde,
potkám Tě, věřím v náhodu.