Nikdy jsi nebyl dobrodruh

Ta síla v horách,
jen si kříč,
co mohlo být je pryč,
navždy umlčel jsi chtíč,
já už vezmu jenom rýč,
a hluboko zakopu ten starý,
zrezivělý, lásky klíč.

A s ním snad tvoje chabé tělo,
jaký smysl tohle mělo?
Když sebral jsi mi všechny sny,
a teď chceš slyšet, že byl jsi úžasný?

Tvá slova sladká jako med,
jejich podtón, silný jed,
a ten umrlec pod vrstvou sněhu,
okusil tvou brutální něhu.

Jak jen tvůj smích navždy umlčet?
Zacpat ústa, hlavně nebrečet,
ty sebral jsi mi kousek života,
teď ochutnáš, jak drtivá je nicota.

Ty nikdys nebyl dobrodruh,
teď však bluď si světem nazdařbůh,
tím splatíš mi svůj velký dluh,
jsi míň než přízrak, starý duch,
tak tisíckrát obejdi stejný, tmavý kruh,
a přitom snad, pomáhej ti bůh.