LÁSKA JE JAKO RŮŽE

Láska je jako růže, která vadne
Laská je symbol krásného žití
však když láska na dno spadne,
není možná vstát pro nové bytí.

Miloval jsem tuze moc mou lásku,
miloval jsem její dech a vůni,
miloval jsem mou vysvěnou krásku,
hleděl jsem na ní vždy jak na lesní tůni.

Přišel pád citů, kdy ona nechtěla mou duši,
já nevnímal tu zlobu z jejich úst,
a říkal jí, že takto jí to málo sluší,
to raději dám si lásky půst.

Však nevydržel já dlouho bez ženy
hledal jsem novou, bych měl kde žít
cítil jsem se však jak vana bez pěny,
když nemohl jsem s mou milou být.

Dny plynuly a čas běžel,
má milá v mém srdci byla,
byť s jinou jsem již ležel,
tu původní jsem miloval, byť ublížila.

Přišel pak den plný sluníčka,
lesy šuměly a ptáci píseň pěli,
přišla za mnou moje Evička,
na trápení dávné jsme zapomněli.

I zahořelo opět srdce moje,
já chtěl s ní opět žít,
já chci Tobě dát zase srdce svoje
chci opět s Tebou navěky být.

Ta touha a radost po skutečné lásce,
zaslepila asi mysl moji,
stále jsem psal básně svojí krásce,
však ona již měla cestu citů svoji.

Když dnes jsem dostal její zprávu,
krvácelo hodně moje srdíčko,
vím, že ona je ve svém právu,
nemohu chtít její lásky maličko.

Řekla mi, že až se setmí,
dá mi jen pohled letmý,
a bude mě mít stále ráda,
ale jen jako kamaráda.

Řekla mi, že až bude den,
rozplyne se můj pěkný sen,
o dítěti a rodině,
v okamžité hodině.

Řekla mi, že nemůže již milovat
proto svobodu chce mi darovat,
sám ať jdu světem,
za jiným děvčetem.

Ona byla můj květ,
co mi každý mohl závidět.
Ona byla pro mne jako květ růže,
který voní ale ublížit může.

Již odkvetl můj kvítek lásky,
já již nebudu hladit Tvé vlásky
a nebudu říkat MOJE PANÍ,
už to nepůjde jít stále za ní.

Prázdnota v mojí duší zeje,
cit neví co má počít.
Její láska ke mně již nehřeje,
nechci již nové zklamání začít.

Však milovat ji budu do své smrti.
Pak v dalším životi si ji najdu,
budu pak běžet o závod jako chrti
a do kostela k oltáři s ní ihned zajdu.