Anděl, který hledá

I.
Tvé hnědé oči hluboké,
topím se v té studni pokladů.
Chci stát na tvé louce široké,
přeji si být středem tvých nápadů.

Tvůj hlas, když ústa se otvírají,
ve mě zlé chmury náhle umírají.
Chci snít v náruči tvé
a už nemít sny zlé.

Tvé srdce, chci slyšet jak bije,
udělej mě tou, která věnce lásky vije.
Chci být tvé sladké prokletí,
jež tě neopustí i navzdory staletí.

Tvá náruč oh, ať se mi otevře,
jako růže okvětní lístky rozevře.
Chci cítit tvé tělo,
jaké by to bylo, kdyby se chvělo?

Jsi anděl, který hledá,
lásku svou jen tak nedá.

II.
Jeden přízrak chodí za druhým,
ani jeden však netuší, že přízrak je jako dým.
Chvíli je a chvíli není,
jeho přítomností se však mnoho mění.

Dvě duše, jedna láska,
dvě duše, velká vráska.
Ach, jak trápí se dvě srdce zdánlivě samotné,
jeden o druhém si myslí, že je jen přání nehmotné.

Jedna druhou podvědomně hledá
a doufá, že tu druhou brzy shledá.
Marně se však okolí ptá,
zda ji někdo zná.

Jen malý kousek naděje, jako proužek světla,
láska jednomu přízraku do srdce vmetla.
Beznaděj vystřídalo uvědomění,
za realitu se vyměnilo snění.

Bylo to jako rána z čistého nebe,
uvědomění:"Exostuješ! Miluji jen tebe."
Jsi anděl, který hledá,
lásku svou jen tak nedá.

III.
Déšť je jako píseň,
avšak ve tvém je znát tíseň.
Tíseň starých dnů,
tíseň prohraných snů.

Pláčeš a vzmítáš se v dešti bídné noci,
bolest a žal tě mají ve své moci.
Přeješ si a řveš,
lásku pravou chceš.

Pláčeš a válíš se v bahně,
pohlédni nahoru, pohlédni na mě.
Zvedni svůj zrak,
chci zničit ten mrak.

Skláním se nad tebou,
nad duší bolavou.
Bolest ti zrak zastírá,
srdce bolestivě svírá.

V dešti mrzneš, jako květ uvadáš,
v dešti mrzneš, v duši se rozpadáš.
Skláním se nad srdcem trpícím,
pod mrakem tvé tělo kropícím.

Tak roztáhla jsem svá křídla ochranná,
na celý svět krom tebe naštvaná.
kdo mohl ublížit tak sladké duši?
Ukažte mi jej, já vytáhnu na něj kuši.

Jsem tvůj anděl strážný,
pod mými křídly máš pocit vlážný.
Pod mými křídly najdeš pouze lásku,
tu ženu, všemi hledající krásku.

Jsi anděl, který hledá,
lásku svou jen tak nedá.

IV.

Jsi jako malá květina,
která sama usíná.
Jsi jako malá květina,
která kroupy proklíná.

Chceš se vyhnout těm zlým ranám,
ale při tom nahráváš krutějším vranám.
Oškubou tvé jemné lístky duše,
tak poslouchej, nechovej se hluše!

Chci odehnat ty zlé vrány,
vzít tě do domu, ošetřit tvé rány.
Moje srdce pro tebe plane,
zalévat tě nikdy nepřestane.

jsi anděl, který hledá,
lásku svou jen tak nedá.

V.
Černý šat halí dívčinu kůži.
"Ať k čertu táhnou všichni muži!"
Kytici růží k hrobečku pokládá,
cit v tomto gestu však postrádá.

Černý závoj objal její duši kdysy milou,
bolest a žal z těla ji vyřezal srdce pilou.
Po srdci zbyla jen velká díra,
se srdcem z těla odešla veškerá víra.

Dalšího dne u hrobu.
"Na slova se nezmohu!"
Srdce bylo odneseno,
ze spánku vytrženo.

Po hřbitově rozléhal se jen tichý zpěv,
dívku popadl ze strachu hněv.
Našla zdroj toho zpěvu
a náhle byl konec hněvu.

Našla muže, jak její srdce v dlaních svírá,
do očí mu pohlédla.
Její duše se tomu vzpírá,
propadla se hlouběji, podlehla.

Láska v ní vzplála,
jen tak si s ní hrála.
Po tom muži toužila,
za ním po cestě šla a bloudila.

neodradil ji ani příkrý sráz,
vždyť s láskou v srdci jde všechno snáz.
Jsi anděl, který hledá,
lásku svou jen tak nedá.

VI.
proužek slunečního světla osvětlovalo dvě těla, jež se vášnivě na sobě chvěla.
Ve vášnivé touze se třela,
zrychlený puls náhle měla.

Muž se ženy dotýkal,
zkoumal její kůži.
Muž se ženy dotýkal,
hladil jako růži.

Žena muže pobízela,
líbala ho všude.
Žena muže pobízela,
milovat ho vždycky bude.

Svou tekutinu lásky ji něžně dal,
pokojem jen slabý větřík vál.
Euforie byla hluboká,
jeden druhému padl do oka.

Ale ty jsi anděl, který hledá,
lásku svou jen tak nedá.

VII.
Jsi vlaštovka jež létá nademnou,
jsi vlaštovka s duší nádhernou.
Leť za mnou, vyvedu tě z temnoty,
z děsivého srdce nicoty.

Leť za mnou, jsem tvůj ochranný strom,
leť za mnou, než uhodí do tebe hrom.
Sežehne ti tvá krásná pírka,
v plamenu skončíš jak zapálená sirka.

VIII.

Na hlavě černý vlas,
v hrdle překrásný hlas.
Oči hnědé jiskřící,
stále však trpící.

Vzezření tvrdé duše,
znak boje, zkrvavená kuše.
Trápíš se a sníš,
hluboko v sobě mnohé víš.

Tvá duše, ukřižovaná,
tvá duše, nyní milovaná.