Z detektivky

Jsme jako dvě sklenice vína,
ve světě, kde vládne
jen černá a bílá.

Sedíme mlčky ve snaze se znát,
nikdo však nemá odvahu se ptát.

Na tvoje „Mám Tě rád!“
mám své „Miluji Tě!“
A na každý tvůj polibek odpovídám hbitě.

A tak naše láska velká, jak samotný svět,
už asi dospěla do fáze, kdy z poupěte stává se květ.

Jako když lilie vyhlásí růžím válku.
Tak jako já si hraji na morálku.

Něco ve smyslu Edgara Allana Poea.
Jen místo „Nikdy víc!“ máme „Napořád!“

Něco ve smyslu Hercula Poirota.
Ale na rozdíl od vraždy, láska nemá řád.

Je to hra na vraha a chybí nám rozvaha,
kdy a kde se mám ptát: „Máš mě rád?“

Jako ve snu,
v noci temné,
když všechno lehne.
Po nás jen jediné,
jak se to vyvine,
země se slehne.

A ráno, až ptáci se probudí,
nikdo se nedoví, že už nedýchá.