Jdu ulicí

Šel jsem tichou ulicí plnou štíhlých stromů,
k mým nohám vznášející se listy pršeli,
šel jsem dlouhou ulicí plnou starých domů,
do některých oken červené hadry věšeli.

Žena svému milenci tím znamení dávala,
k mým nohám létají zlaté střevíčky,
stará panna se za lékárníka vdávala,
na druhé straně ulice zapalují svíčky.

Vzdávají poctu utonulým duším,
celý dům je jeden plapolající plamínek,
a já tak trochu vzdáleně tuším,
proč si sousedi do kapes strkají kamínek.

Je to prastarý zvyk z pohanského Říma,
cigaretu v koutku úst líně převaluji,
ve mě ukrytá Caligulova duše nahlas hřímá,
ať se služkou se hrubě pomiluji.

Kladivem rozbíjím v mé hlavě obraz,
skláním se nad protékající strouhu,
tisíce střípků mají stále stejný výraz,
stále táž tvář a stejné tělo budí touhu.

Zelené oči se ze všech stran valí,
až po hlavu jsem Tebou zasypán,
myslím na chvíle, kdy jsme se smáli,
z neustálého opakování slov už sípám.

Kráčím tichou ulicí plnou štiplavého dýmu,
před sebou Tvůj úsměv mě láká dál,
skládám Ti k nohám několik slabých rýmů,
nechceš, abych života se vzdal.