Hlas šílenství

Tajemný hlas se tichem rozléhá,
do mé hlavy po ránu uléhá,
šeptá mi slova plné krve,
sladké snění krutě přerve.

Bodat, rdousit, nahlas sténat,
řezat, škrtit, krev prolévat,
záblesk v očích, švábi v koutu,
jsem zajatcem v ocelovém poutu.

Nože fanaticky stále brousím,
jejich ostří ihned zkouším,
zápěstí neměností pohybů tuhne,
fanatismus v šílenství se zvrhne.

Brouci vylézají z pod postele,
k obrazu jejich stvořitele,
z krovek lezou černí červi ven,
poklid dne je navždy rozbouřen.

Z nebe do oken plameny šlehají,
černí andělé k sobě lehají,
vysávají sami sebe navzájem,
jejich chtíč je stále ukájen.

Do oka se nožem bodám,
daruji jej modrým vodám,
do důlku si dávám mouchu,
oblečená jsi v černém rouchu.

Z nebe plachtí živé ryby,
našla jsi všechny moje chyby,
usínám v červeném leknínu,
zústanu schovaný v jeho odstínu.