Poprvé..

Kapky padají na zem v žaláři,
jako té, co pláče, slzy po tváři.
Její srdce plané opět vydalo se na cestu
a ona v měsíce záři uléhá na kamennou podestu
Třesouc se,že ráno bez se srdce probudí,
srdce vyrvaného z těla,
čeká až ji ten onen lehce pohladí.
Opět uvěřila tomu pohledu z očí do očí
a snila o bytí v jeho náručí.
Co zbylo jí ze života?
Chtěla žít a snila,
pro lásku se bila,
teď láskou zpitá,
se v bolestech zmítá.
Horkost se jí dostává do tváří, jen čeká,
kdy ji pravda do těla udeří.
Ona, jen prostředek potěšení,
poddala se touze srdce,
a nechala bloudit jeho ruce,
které využily bezbrannosti zamilované,
a poslaly ji do rozkoše,
tak dlouho očekávané.
Jen vzpomíná, přemýšlí,
zda-li udělala chybu.
Žít dál bude,
ale s kapkou hořkosti lihu...