Rigoletto

Rigoletto chvějícím se hlasem
smutně zpívá o zlém tušení,
svírá ho překotné srdce bušení,
doprovázený je tklivým basem.

Svou hlavu ke mě nakláníš,
šeptem překládáš jeho slova,
sálem rezonuje jejich touha,
mou slepotu tím odstraníš.

Pohyb Tvých rtů mě znehybňuje,
pozoruji ho koutkem svého oka,
a pokaždé, když dozní sloka,
pocit mámení mě vyplňuje.

Ten stařec mě proklel,
zpěvem smutným opakuje,
jeho dceru vévoda si nárokuje,
sálem vznáší se tragický ortel.

Těžká vůně přestárlého hlediště
obstupuje moji chabou mysl,
rozum zastavuje ruky úmysl,
pod námi tryská krvavé kolbiště.

Tvou vášeň klavír vyvolává,
odstavený v stinném místě,
noty psané na tenkém listě
píseň fantazie udolává.

Truchlivá opera už skončila,
potlesk rozléhá se prostorem,
stáváš se mé naděje pastorem,
smutným úsměvem jsi se loučila.