Píšu Ti nazpátek

Píšu Ti zpátky
na Tvá vyznání
a láskyplné řádky,
že jsem díky Tobě
poznala spoustu věcí,
černou v bílé,
slunce v dešti,
sílu v nesíle,
tlukot v naprostém tichu,
skutečné štěstí
a rty v opravdovém smíchu,
když lehcí jsme jak ptáci,
jak voda, co do výšin pění,
beru si od Tebe všechno, co máš,
a tisíckrát Ti zas vracím
ten věčný úsměv
a uklidnění…

Píšu Ti zpátky,
protože se mi stýská
a vím, že Ti taky chybím,
však zbytečné je smutnění,
máme jeden druhého
a za pár dnů už se nám oči
v jiskřičky promění
a těla si budou
maximálně blízká,
jsou si napořád souzněna,
že je neodtrhne vůbec nic,
už se těším,
až přijede mi
ta nejnádhernější odměna,
až popáté odcestuje
tu zpod mračen měsíc…

Píšu Ti zpátky,
protože srdce Tebou mi přetéká,
když poznala jsem takového
nenahraditelného člověka,
protože v žilách mi kolují
něžná pohlazení
a v duši zní Tvá slova,
každou chvíli za Tebou pluji
a vkrádám se Ti do snění,
píšu Ti, že Náš Svět
se před nikým nikdy neschová
a navždy bude Náš jen,
ostatní ať si říkají cokoliv,
vždyť ani neví,
jak kouzelný pro nás
bývá některý den…

Píšu Ti zpátky
verše na oplátky,
protože jsem věděla,
že mi je napíšeš,
a cítila jsem,
co mi říci chceš,
však nemusíš…
Oba to víme,
naše láska nepřestane vzkvétat
a důvěra se nikdy nepotopí,
i přes ledovce, co budou tát,
i přes nastražená kopí,
i přes nezdolatelnou věž,
já strach nemám
při vzpomínce
na naše společné tajemství,
slibuji Ti,
že nezlomím jeho význam,
a nikdy bych Ti
nedokázala ublížit,
to mi věř…