Lásko, proto...

Věděla jsem, že až tě potkám, zničíš mě,
LÁSKO
a proto chlad obehnal mou duši.

Myslela jsem, že je to nevhodné, když tě miluji,
LÁSKO
a proto jsem mlčela.

A přese všechno ponížení, jež mě potkalo a čeká,
chci být jako řeka, vlévající se do tebe.

Můj pohled je odlišný a ty,
který možná netušíš proč,
řekl´s mi do propasti skoč
a já tě chytím.
Váhala jsem a skáču teď
a vím, že nemám křídla pro let
jen pouhou víru v tebe
po tisící a po sté ve mě umírá a roste
plevel pout, ale teď chci plout,
i když lidé myslí, že mě ničíš,
bez tebe jsem ničí, zbytečná.
Mohla jsem být ve výších a dotýkám se dna,
a uvnitř mě, vše sežehnuté na popel,
jen srdci velím vel,
poraď mi kudy šel.
Už nemám sílu tažných koní,
chybovala jsem častokrát i loni,
už nesedávám pod jabloní,
už nemám naději jak dřív
i ty jsi na mě mockrát pliv,
byl jsem pevná závora,
již nikdo nezdolá,
pak´s přišel ty, ten "zezdola"
a já se bála, bačkora,
těch citů, co jsi zasel ty,
milovaný i prokletý
věčný zdroj můzy poety.
Bůh mi dal tuto šanci lásky,
je pozdě, nač ptát se, na otázky,
jak se to stalo, nestalo,
zůstat tak s tebou nastálo,
přála bych si i přes tíhu,
čas vláčí nás jak v dostihu
a já se ptám, zda dostihnu
tvé stopy, o nichž se mi zdálo,
nemyslím si, že je to málo,
když srdce jako oheň vzplálo.