Dušičková

Modravá váza, v ní už jen podvakráte spadené listí
Jaký to kontrast, že ostatní hroby někdo čistí
Hlíně se špatně dýchá, podzimu nastaly zlé časy
Dnes mrtví mají svátek, mlha si učesala vlasy
Ležím v své dřevěné cele, svět už mě líbezně vítá
Je druhého listopadu ráno, je mlha, mráz a svítá
A jako každým rokem, co duše má světem létá
Mám znovu příležitost obletět půlku světa
Vydám se za vánkem, který unese mne tam
Kde je mé místo – za tebou, lásko, pospíchám
Ten vánek je tvůj dech, to cesta do tvé hrudi
V tuto roční dobu i dech tak trochu studí…
V komůrkách plic se má duše s tvou krví snoubí
Pohladíme tvé svaly, napojíme tvé klouby
Cílem mé cesty jsou síně, kde na stěnách jsou vryty
Tvé vzpomínky, tvé stesky, tvé radosti, tvé city
Tam pošeptám své přání, to nemůžu už dýchat
Tak deru se rychle na vzduch a tebe to nutí kýchat
Ta prudká změna teploty zmrazí mou duši zhusta
Sebere ještě zbytek sil a vrátí se na tvá ústa
Ohřeje zkřehlá křídla ve vrátkách pro tvůj hlas
A nechá tě zas na rok osudu na pospas
Že jsme se milovali, nenašla svůj klid v hrobě
A za to všechno může má velká láska k tobě
Než navždy bez tebe být, raději vzdám se nebe
Raději měsíce cítit muka a jediný den tebe
Už svět mne oplakal, však má láska stále žije
Zatímco moje tělo pod černou zemí hnije
Až zemřeš a tvá duše vznese se mezi hvězdy
Teprve tehdy skonám. Ano, teprve tehdy