Pro Kristýnu aneb láska je opravdu těžká věc

Proč naříkat nad láskou?
Proč zoufat si nad Ním?
Vždyť je to jen další princ, co nejde za jinou.
A kdyby snad, co naděláš s tím?
To asi nezměníš.

Ale neboj, neplač,
vím, jsou to těžké chvíle, já to znám!
Ale proč brečet kvůli hlupákům, co nevědí, jak ublíží
srdci dívčímu, jež touží po princi?
Ne, myslím, že tím nic nezměníš.

Avšak je tu jedna možnost, co pomohla by Ti,
zanaříkej si, zaběduj
(zbytečně se však nenervuj,
za hlupáka to přec nestojí!)
"Miluj, směj se, přece však neubližuj!"

Teď sama nevím, co mám psát,
jak složitá je to věc...

Hle, tu mou ubohou radu poslední máš:

Já vím, jak to bolí, když za jinou se ohlíží, zkus se však na něj znovu a pořádně podívat. Třeba zjistíš, že to tak není. A jestli k němu něco cítíš, jsem si jistá, že to (aspoň částečně:)) pochopí.
Vím také, jaké je to, když Tě před vlastními přáteli zapře. Je to zlé, ale jdi k němu, usměj se na něj a řekni mu: "My se známe? Já jsem tě vlastně ještě nikdy neviděla. No nic, já k tobě asi nepatřím. Jdu se tedy zeptat jinde. Tam mě možná budou znát." :)