Propadám z předmětu láska...

Sedím nad hromadou učebnic a pláču...
propadám z předmětu jménem láska,
mé oči kryje černá páska
a v mém srdci cítím chlad...

...Náhoda nás jednoho dne
svedla oba k sobě,
ys nevěděl vůbec o mně
a já zas o tobě.

Pak pouhý pohled z očí do očí,
náhle jiskra lásky přeskočí...

V očích ti najednou
tančily plamínky,
já v bříšku cítila
létati motýlky.

Byla to láska snad
na první pohled,
kdo na mou otázku
znáte odpověď?

Když na zlomek vteřinky
človíčka zahlédneš,
pozná tvé srdíčko,
že to ten pravý jest?

Tisíce otázek sama sobě kladu,
avšak své pocity popsat nedovedu...

Možná jen takhle:
Už ovládám ten předmět jménem láska,
oči už nekryje černá páska
a mé srdce bije na poplach...

Tváře mi hoří
při jeho dotycích,
při jeho sladkých polibcích
a v jeho náruči
cítím se v bezpečí,
důvěra ke mně se navrací.

Poslouchej, prosím!
Mám velké přání!
Kéž bys mě miloval
až "do skonání"...

Však říká se, že jsi-li šťastný
nepodléhej panice!
Ono se to zase spraví,
za čas? Rychle? - Neví se!

Láska to byla jako trám,
on najednou řek´, že chtěl by být radš sám...

Slzy z očí tekly proudem,
tekly - já se ptala "proč"?
Proč? , když já tě milovala?
Proč teď ublížils mi moc?

Teď zas sedím nad hromadou učebnic a pláču...
Propadám z předmětu jménem láska,
mé oči kryje černá páska
a v mém srdci opět chlad...