City... Láska, nenávist a slzy...

Ležím tak s hlavou na polštáři a venku tma se tlačí,
mé slzy kanou na polštář, jen vzpomínky nestačí...
proč ten kluk s očima jak hvězdičky náhle se vytrati se srdíčka?
Proč?Ptám se sebe neustále, já, jeho maličká kočička...
Bolest rve všechna pouta mezi námi a nenávist se nachází.
Proč smutná jsem a hádavá? Tak proč mne všechno rozhází?!
Nechápu. V srdci mám zmatek.
A brzy zase bude Den matek...
Ty mámy se mají, tátové jim neutečou.
Ach jo, zase mně slzy tečou...
Srdíčko bolí, skoro nebije, jen tiše ťuká: "Klep, klep, klep!"
Umírám, nedýchám, zastavuje se mi snad i tep!
Bolí to, moc to bolí, nová láska chce v srdci zakořenit!
Srdce však stále chce jen jednoho, chce city okořenit...
Pláču, moře slz už vylito...
Ale nač to vše?! Druh štěstí, jménem láska, bylo zabito...