Jen tak

Jen tak si sedím,
do prázdna čučím.
Veršíky se nehrnou,
mozkovnu svou mučím.

Snažím se snažím,
moc bych chtěl psát.
Slovíčka hřející
na bílý papír dát.

Tužka nožem učesaná,
smutně a tiše žadoní:
"Do ruky mne vezmi,
nečinnost strašně ubíjí.

Jsem tak šťastná,
když po papíru kloužu.
Hrozně ráda se mazlím,
tak nebraň tomu spojení.

Přidej svoje nápady,
smysl jim spolu dáme.
Písmenko k písmenku
a větu tady máme".

Podlehl jsem tomu kouzlu,
nesměle do psaní se dal.
V duchu sebe se ptám:
"Komu bych tak řádky věnoval?"
No přece Tobě kočičko moje...