smířit se s pravdou

Neznám tu právou chvíli, kdy bych ti řekla dost
Nesmíš mě nechat soužit, nebrát mi budoucnost
Dávám ti mnohem víc, než vlastně měla bych dát
Neznám tu pravou míru, za kterou chci si stát
Každým dnem je to horší, opravdu je to tak
Mám tě spíš nenávidět a ne milovat
Pak svět se mi pokaždé zhroutí a nechci vědět víc
Proč každý mi říká teď, co měla jsem vědět už dřív
A proč i když to bolí a zoufalství staví chrám
Tak se stále v noci budím ze snů co chtějí se zdát

Tak proč vlastně pořád doufám a pravda je mi cizí
Když vlastní sny co zapadají mě v okamžiku touhy zradí
Na co jsou mi krásné lži, když do skutečnosti je celá věčnost
Proč soudí se srdce s duší a rozum křičí dost
V lásce kde zrada ničí co ještě smysl má
Moje city k tobě jsou stále silné a pouto se netrhá
A ty se mi vzdaluješ, odcházíš, utíkáš přede mnou
Nemá smysl tě dobíhat a chtít zůstat tvou, ne jedinou
Štěstí tu bylo, až příliš krátce se v nás dvou skrylo
A těď se ztrácí i to poslední co mi ještě zbylo
Naděje, že sny se jednou splní a štestí si vzpomene,
Že jsou tu dvě srdce, která mohly být navždy láskou spojené