Vzpomínáš

Vzpomínáš,
vzpomínáš na ty dny, kdy jsme byli malí?
Na dny, kdy jsme si jen hráli,
čas, kdy jsme se pořád smáli?

Starost bylo slovo, co nám nic neříkalo,
strast bylo něco co jsme neznali.
Proč již to není jak bývalo?
Kde je ta doba, kdy jsme si jen užívali?

Netušili jsme však ještě o něčem dalším,
citu tak čistém a překrásném.
Jen jsme o něm slýchávali a záviděli starším,
přesto však žili jsme v našem světě úžasném.

Tím citem je láska a já už ho znám,
vím komu jen ho chci dát.
A nejen to, ale všechno co mám,
jsi to Ty s kým si chci do smrti hrát.

Miluji Tě,
miluji Tě, má malá Michelle.
Jsi to jediné na čem mi záleží,
jen a jen tobě mé srdce náleží.