Lístek

Na zemi valí se odraný lístek v prachu,
vzpomínka, které stále věřit se dá,
nevylžeš svět, jenž tkví ve velkém krachu,
pozvánku pro lásku, jež na hrob sedá.

Oči jsou upjaty, zírají s marností vzhůru,
jako by spatřiti na nebi něco chtěly,
spatřili pouze klec a v ní mrtvou můru,
které se ve větru křidélka lehce chvěly.

Ty veliké dálky, kam naše vzpomínky míří
jsou dále, než mohli by kroky se rvát,
na odraný lístek prach dále vrstvy své víří,
jež zůstane na navěky na zemi spát.