Bez názvu, bez písmen

A opět jako mnohokrát předtím,
sedím a dívám se na fotku tvou,
vzpomínám jaké to bylo s tebou v noci plout,
a opět se nořím do tak hrozných chvil.

Ale vlastně nikdy v noci s tebou jsem nebyl,
byl to jen pocit jenž slova vztekem přebyl,
bylo to mnokrát a zároveń ani jednou,
ale čeho vlastně dosáhnou jsem mohl, láskou...?

Tou jednou jedinou a zároveň krásnou,
tou chvilkou v životě tak vzácnou,
kdy mohl jsem vedle tebe být,
a přitom všem o tobě stejně jen snít.

Jsem jen bláznem v době divné,
jsem blouznící básník, ale chvíle jsou tak krásné,
jsou krásné a krásnější mnohem víc,
ale karta má vždy i zrádný líc.

A byl mi ukázán, ten líc,
jenž mi život málem vzal,
neztěžuji si, nemám právo,
nejen ty, ale i bůh mi ho vzal.

A tak přišlo zúčtování jedno boží,
ale říci bych ti chtěl mnoho do očí,
i když jsi byla jen múzou,
srdce mé bylo zničeno čirou hrůzou.

To když jsi řekla slov jen pár,
a já? Já nebyl říci schopen ani slovo,
jenž by smysl dávalo...
To krásný konec pro člověka byl.

Není to báseň, není to vtip,
ale jak ti jinak mohu říci co k tobě stále cítím?
Jsem jen bláznem a ničím víc,
a proto po tobě toužím stále víc...