Rytina

Tam kde vršky skal
dotýkaj se klenby nebe,
nechce se Ti jít už dál
divný pocit v zádech zebe.

Jak tak zíráš na vrcholy
ohromený,v úžasu
nevnímáš že svaly bolí
máš oči jen pro krásu.

Na vrcholku pohoří
otvor zeje do skály.
U něj světlo zahoří
jak zázrak,co jsme čekali.

Slunečního svitu zář
proniká do jeskyně.
Osvítila krásnou tvář
vytesanou ve stěně.

Tu podlehneš zvědavosti
kdo tu kresbu vytvořil.
Leží pod ní jeho kosti
dnešních dnů se nedožil.

Copak vedlo jeho ruku
tesající do skály?
Něžná ústa,ač bez zvuku
jak by slova říkaly.

Z krásných očí divný jas
zářící už věky věků.
V uších zní tajemný hlas
jenž vypráví o člověku.

O tom,který maloval
dívku tváře čarokrásné.
Protože ji miloval,
svit jí v očích nevyhasne.

Už tisíce let každý ví
že takový krásný svit
v očích dívky způsobí
nejkrásnější lidský cit.