KVĚT

KVĚT
Vyrostl na louce byl skoro sám
prošel jsem kolem a záhy věděl jsem,
že ho již odněkud moc dobře znám.

Byl tak skromný a nevinný,
bojácný i trochu plačtivý.
A vnitru... nádherně upřímně citlivý.

Ta louka stala se nádhernou zahradou
na které dva srdce láskou svou vždy vzplanou.

Z lásky se zrodilo poupátko nevinné,
po kvítí voňavé po touze bezbranné.

Voňavá louka plná citu, já kvítí ochránce
a kvítí sílou v mém nejistém nitru.

Vše kolem zdálo se, jak další div světa
jenomže kvítečku louka se nezdála
být příliš voňavá být již tak velká.

Do světa kvíteček vydal se ze strachem
na louce zanechal poupátko s ochráncem.

Ze svoji pouti smutně se brzičko vrátí
a louku překrásnou sucho zachvátí.

Pak mnoho slziček kropilo zem
a květu ochránce ztratil svůj sen.

Vyzbrojen citem svým, který ho zradil
po louce chodil a známou vůni najít se snažil.

Kvítí tu voní a poupě roste
věřte mi není to jenom tak prosté.

Jestliže divem byl tento kus světa
tak divem dalším je poslední věta.

Kvítí je mnoho, jen najít to pravé
a navždy věřit mu, i když tě zklame
toto je více, než kdo si kdy přál
za kvítí, poupě a naši louku
bych třeba i život svůj dal.

o5ja