Srdce z kamene

„Žula? Křemen? Nebo rampouch? Z čeho je tvé srdce?“
Koukneš na mě, odpovíš mi: „Ono je přece z živce!“
Proč ta ironie v tvém hlase? Proč ta strašná nenávist?
„Jsem prostě krásnější a z tebe čiší jen závist!“
Odpověděl tónem, který mé srdce rozpůlil…
A z rádia z ní tóny písně: „…krásně jsem si zabulil…“
Miluji tě, proč to nedokážeš chápat?
Nejsem sice blonďatá kočka, co měla by se po tobě drápat…
Avšak mám srdce, které chce jen tobě patřit.
Pokud mě však odmítneš, nechci již světlo světa spatřit!

Hrob… Tma… Chlad…
Kolem se line mrtvolný smrad…
Odmítl, otočil se, odešel,
Před rokem den mé smrti nadešel…
Teď mé tělo tady tleje,
matka nad hrobem slzy leje…
Usnula jsem spánkem věčným,
Teď žiji životem nekonečným.
A ty? Tvé srdce bylo z rudy kovu,
žhne teď, stále, pořád znovu!