Nezapomenu

Šumí a kvílí zlostně moje mysl,
v hlavě se mi smráká,
milovat už nemá smysl,
nad mým srdcem vrána kráká…
Panna s čistou duší
a pohledem temným,
můj rozum tajně hluší,
já chtěl jí býti věrným.
A byl jak chtěl jsem kdysi,
Avšak Amor odlétl nám
a já jak svitek mezi spisy,
zůstal sám.
Se slovy, takhle už to nejde,
a že bolest jednou přejde,
pustila mě prostě k vodě
a to i po dohodě,
že jeden druhého neopustí,
že nezničí tak naše štěstí.
Stalo se a bolest neodchází.
A jí stále nedochází,
že vždy tu bude úzkost a stesk po té době,
nezapomenu nikdy, Evo, ani v hrobě…
Jde ještě dále milovat? Jde to?
Asi ne… A trápí mě to…
A tak bloudím realitou svojí,
Mé srdce se všech bojí…