Brouček

Bloudil brouček velkým světem,
řečí lidskou nevládl,
seděl si pod stinným květem,
stesk ho tehdy ovládl.
Chtěl poznat lidskou lásku,
i když jenom broukem byl,
neuměl lidskou řečí ani hlásku
a cit citů se mu v srdce vryl.
Poznal dívku z vlasy barev lesní tůně,
oči jak pomněnky či jasné nebe,
celý z toho hoří, stůně,
lidská kráso, nechci žít bez tebe.
Pomyslel si brouček že dívku získá,
v jeho hlavě vznikl velký plán,
ať jde o nápad velký – jen si píská,
ušel kvůli tomu země kus a pole lán.
A teď ji vidí, je tak krásná,
avšak přehlíží ho pro velikost samou,
a tak myšlenka spásná,
života provedla ho branou.
On, i když malý dosti,
dělal velké věci a člověkem se stal ,
v jeho těle byly rázem kosti,
a jako muž se o ní pral.
Získal ji a byl teď člověk ten,
jemuž veliký se splnil sen…
Jeden druhému se líbili,
a lásku si slíbili.
Běžel krásný život světla rychlostí,
nový život plný možností.
A pak náhle, i když jí měl stále rád,
pustila ho, pro něj tehdy velký pád.
S člověka zas malým broučkem stal se rázem,
jeho srdce prošlo mrazem.
Nyní zná jen jeden cit
a nechce jiný nikdy víc.
Dobře vím, jak mu bylo,
co mu z toho všeho zbylo.
Ten brouček jsem byl já…
A teď bloudím zas,
lásky lžím snad nerozumím,
i když lidskou řečí teď již mluvím…