Světlo

Slunce svítí,
ptáci řvou,
roste kvítí,
duši mi snad rozervou.

Velké zklamání leží mi v duši,
nikdo nic netuší.

Proč tahala jsi mě za nos ?
Přeci nechtěl jsem toho moc,
pouze trochu soucitu a porozemění.

Omluva za chování mé,
naivita, strach snad ?
Omluva za tvé chování,
napadá mě pouze hra !

Však naděje je hlavní,
bez naděje budeme ztracení
a zoufalí jako teď já.

Bloudím svojí duší,
hledám světlo,
přemýšlím, co se, kde zaseklo.

Našel jsem svůj světlý bod.
Ten bod jsi ty !
Doufám, že nikdy neshasne světélko tvé.

Prosím, nezklamej mě,
jako všichni ostatní,
máš v rukách srdce mé.
Zklameš-li neznám jinou cestu z pekla ven.

Jsi jedna z mála lidí,
na kterých mi stále záleží.
Je to láska snad ? nevím
sic není opětována, ani nikdy asi nebude.

Nevím, jak to říci,
jsi krásná, milá, chytrá,
co na mě vidíš ?
Jsem pouze snůžka pocitů ztracená,
která nemá ti co nabídnout,
vyjimaje duše, srdce, porozumění a důvěry.