Poslední

Poslední pokus o báseň pro tebe,
marná snaha najít opět sám sebe,
poslední pokus srdce mého,
o navrácení srdce tvého.
Je těžké najít ten začátek správný,
ten první skutek jenž by byl krásný,
to slovo, kterým bych vše začal,
tu větu za kterou bych plakal.
Čím se začínat vůbec má?
Děkuji za to, že jsi ve všem svá,
možná bych začal slovíčkem „ prosím“,
tebe stále v srdci nosím.
Další slovíčko „ promiň“ bych napsal,
chci se vrátit na taneční sál,
do té noci překrásné a jasné,
vzpomeň jak to bylo krásné.
Písmeny třemi řeknu „ vše“,
nejsem mnich a nepíši mše,
v klášteře za silnými zdmi,
vzpomínám když jsme byli “my“.
A tak řekl jsem „ Prosím promiň vše“,
stojím pod nebem a proklínám se.
Žádat možnost druhou bláznovství se rovná,
ale prosím zkus být svorná.
Nemohu tě žádat, ni prosit,
co kdybych zkusil týden růže ti k domu nosit?
Změnilo by se tím něco?
Pochybuji, všeho už je nejspíš veto.

A co?

Nejspíš jsem skutečně jen bláznem,
vypadá to, že svět je pro mě děsivým snem,
blázen krásně blázní,
byl jsem jen na hraní.
Co v srdci jednou se za semenní,
ani nenávist nezmění.
Co v srdci jednou vznikne,
ani zlobou nezanikne.
Mé srdce vězí nad propastí hlubokou,
povídá si příběhy s duší mojí tak smutnou,
příběhy o tom všem co už zažilo,
pláčí spolu nad tím co ono prožilo.
Píši jen to co mi srdce říká,
to při čemž duše naříká.
Neprosím, nežádám, jen lituji,
neprosím, nežádám, jen sděluji,
neprosím, nežádám, jen slibuji,
věrnost duši a tělu, ale přec jen prosím… Kotě!!!