On

Miláčku, cítíš tu zář?
To měsíc nám odhalil tvář
úplnou.

Srdce bolí, slzy kanou,
on se směje do tváře!
Pro jeho chladnou zář planou
nikdo živý nevzkáže.
Směje se, útočí, oči z něj pálí!
On se jen vysmívá, po nebi se valí.
Tys odešel, on se dál dívá,
směje se bolesti.
Kéž hvězdy zhasnou,
ať ztrátu zakusí.
Všechno zmizlo, jen on svítí,
naděje na cestě poslední.
Sama hledám, trpím, pláču,
pojmi mne za hvězdu, hlídači!
Pláče, chápe, už ví, co se stalo,
on všechny děje sledoval.
Došlo mu, proč tu pláču,
proč nevědomky se strachoval.
Průvodce lidského utrpení,
sejmi z nás bolest a strach!
To, co je, tak se změní,
láska se promění v hnilobný pach.
Lásko, vidíš? Dívá se na tebe!
Jak jinou líbáš, objímáš.
Já, zrak stále upřený do nebe,
čekám až naposled dodýcháš.
Pak snad i on zhasne,
bude klid...
A láska věčná též zahyne.
Vše, co bylo a má být,
najednou navždy pomine.