Budeš mi scházet

Pro mnohé jsi jen pomník u cesty,
kamenný anděl s křídly od nevěsty,
po čtvero let chodíval jsem po cestě,
pod tvým stínem bylo v létě krásně.

Po čtvero let díval jsem se na tebe,
vyrůstal jsem s nadějí že dosáhnu nebe,
teď tu stojím a nebe mám na dosah,
rty pokryté mechem jsou tak krásné na omak.

Po čtvero let sbíral jsem odvahu podívat se do očí,
křídlo jedno zlomené máš, ale nevím rukou čí,
chtěl bych se vrátit zpět a něco udělat,
políbit už dříve ty oči krásné, na dosah.

Po čtvero let nenašel jsem chuť ti to říct,
ale bojím se teď že si tu větu budeš plíst,
nevím kde teď začít mám,
první slovo musím vybrat sám.

Po čtvero let co je světem svět,
už bych začít měl konečně vyprávět,
už nepůjdu po té prašné cestě,
už nepůjdu okolo toho pomníku věnovaného nevěstě,
už nepůjdu cestou tolikrát proklínanou,
už nepůjdu s tvojí tváří usměvavou.

Po čtvero let skládal jsem ti báseň,
a teď je to už skutečně jen sen,
ale zbylo z toho všeho vět pár,
doufám že se nebudou lidi smát.

„ Kamenný anděly s křídly od nevěsty,
poslední kroky mé vedou okolo té prošlapané stezky,
už nepůjdu zde vícekrát,
už nepůjdu zde ani jedenkrát.
Tak políbit bych tě naposled chtěl,
a říci ti to co jsem na jazyku tolik let měl.“

„ Budeš mi scházet kameni krásný,
budeš mi scházet ty poklade zrádný,
ze všeho nejvíce měl jsem tě rád,
světa okolo sebe začínám se bát.“

„ Budeš mi scházet ty můj drahý poklade.“

Co mi na rozloučenou řekneš?
Když teď jsem našel odvahu políbit tě...

„Pro mnohé jsi jen pomník u cesty…“