Chybíš mi...

Občas, víš...občas si vzpomenu, přemýšlím,
jaké to bylo, a jak to mohlo být si domýšlím,
představuju si, hádám, nechávám se unést,
ale pravda je jiná, je víc než jen krutá,
vždyť já jen vymýšlím jak samotu snést...

Spolu bylo nám nádherně, nám patřil svět,
a vše po čem jsem toužil a vše co jsem chtěl,
bylo jen na tvých ústech vykouzlit úsměv,
tu odměnu nejsladší, tu z trofejí nejcennější.

Život byl jednodušší a věci byli krásnější,
život měl smysl a všechno bylo jasné,
život se ubíral správně, život šel,
dýchat mělo smysl, cítit bylo krásné...

Teď pochybuju o ránu - je to vůbec ráno?
Můj život se zastavil, už není dobré ráno,
není hezký den, ani večer, no a to ráno?
To je nejhorší, to je první, není hezké,
probudím se do něj, není mi dobře, není hezké,
uvědomím si samotu, že nic co bylo není, není hezké,
přapadne mě beznaděj a nepustí, není hezké,
a přitom po ránu mi není...není mi dobře,
ale pak už bývá jenom hůř...
Chybíš mi, chybíš mi, chybíš mi...