Nedokončená...

Jen dva kroky k cíli, pak už nic.
Mám nádherný rozhled, jsem tak vysoko,
tak jako andělé bývají, když nás hlídají.
Trochu prší, nádhera, vždyť ty víš,
vzpomínáš? Tohle jsme milovali.

Stačí mi vykročit, dát se na cestu,
nemám důvod zůstat, chci jít už,
bojím se ale jít sám, bez tebe,
jsem jen půlka nás, jen část,
ze samoty odcházím, ale co pak?

Každý jinde, přesto spolu, vzpomínáš?
Byli jsme tak mladí a věřili jsme,
věřili v pravou lásku, věřili v nás,
věřili že je něco víc, věřili v napořád.

Teď ale když tě potkám, já nevím,
je mi líto princezno, utíkám...
Chtěl bych zastavit, začít povídat,
je tu ale jeden pohled do očí,
naše pohledy měly stovky slov i víc,
teď ale tisíce co ústa umlčí.
V tvých očích vidím tisíc otázek,
v mých se leskne zahanbení.
Tvé oči září, třpyt slz je tak jasný,
vím že nepláčeš, toť slzy Malé princezny.
Na každou otázku tvou slza připadá,
chtěl bych odpovědět, slzičku otřít,
žel, má odpověď vždy ta samá je:
Já nevím, ja nevím, omlouvám se.
Na tisíc otázek tisíc omluv mám,
však žádná není odpovědí.
Náš pohled, to je rozhovor, román o lásce,
náš příběh tragédií o hledání,
náš osud byl nám předem daný...
Přesto bylo krásně, vzpomínáš?