Milující, nevěrná...

Rty naběhlé po polibku,
lapil ji jak zlatou rybku.
Zlatou rybku do sítí,
co už nikdo nechytí.

V klíně vlhko v očích žal,
její mysl zaměstnal.
Vzpomínka na teplé ruce,
jimiž hladil tělo, srdce..

Totéž co tehdy zanechal
na pokraji ostrých skal.
Podepsané táhlou jizvou,
plesající s každou výzvou.

Ale život plynul dál...

Další rok vítal jaro s otevřenou náručí,
to jaro, jemuž těžko někdo poručí.

Když mračna stála na obloze,
oddala se jeho touze.
A vítr zpíval svoji píseň,
o tom, jak se hasí žízeň.

Kapky deště na parapet kapou,
některé z nich stále ještě tápou.
Klouzající povrch tabulek okeních,
vrací odraz šedi v oblacích.

Něžně se s ní pomiloval, tajně..
Čeká ji trest z doby bájné,
kdy popravili ženštiny
pro hřích z lásky jediný?

Slzy z tváře kanou,
lesklé oči planou.
Prsty dotýká se svého těla,
tam, kde jeho ústa kůži líbat směla.

Nečekaný záchvěv, slast..
při vzpomínce chce ji zmást.
Slza již si našla cestičku,
vykouzlila tečku na bříšku.

Ale život plyne dál...

Zbyly po něm rudé rtíky bolavé,
a marný pocit ze sna, který tiše odplave.